Zdeněk a Marie Preclíkovi: Duše

Zdeněk Preclík, Marie Preclíková

Anotace k výstavě

„Za mnohé vděčím své pevné víře, že svět není jen to, co nám věda vysvětlí, že jistě existují i věci velmi tajemné. Netoužím je probádat, ale těším se z jejich existence.“ Sám Zdeněk Preclík nám v této větě říká, nehledejte klíč k mému umění, ale pokud máte zájem, je vám k vlastnímu poznání otevřeno. Žižkovský rodák Zdeněk J. Preclík (1949) není, jako umělec, sochař, zařaditelný a nikdy nebyl následníkem či příjemcem nějakého módního, často, částečně, historiky umění vyfabulovaného, stylu. Jeho díla nepotřebují složitý výklad. Je na nich na první pohled poznat, co má rád a jako autor to ani nezastírá. Nejprve nás asi napadne gotika, baroko, symbolismus, jedno v jakém pořadí. Preclík není eklektický, vypráví své příběhy, ukotvuje své symboly, nepřevádí se. Tvorba Zdeňka Preclíka z devadesátých let a prvního desetiletí nového století i tisíciletí je dobou věčných návratů. Umělec reflektuje především náboženství, hudbu, názory na monumentalitu, metafyziku, mystiku a pohádkový svět. Cykly Ples v opeře, Bibličtí hrdinové, Tanec života a smrti, Ideální pomníky, Šachová hra, Pohádkové bytosti, Živly, Kdo si hraje se Smrtí?, Čarodějnice a jejich kati, Tváře současníků – duchovní portréty a Mé Německo představují Preclíkovo pojetí světa. Jsme přesvědčeni, že patří k nejlepším modelérům naší doby a ruku v ruce s tím i k nejlepším sochařům. Je jedním z posledních nositelů řemesla v pravém slova smyslu a zároveň imaginace, která jasnou řečí hovoří o tom, co je zobrazováno. To, že na něj není upřena pozornost, je deliktem i deviací této doby, která hledá zážitek a klip nahrazuje soustředění, hledání vnitřku či duše zobrazovaného. Křehkou a senzibilní Marii Preclíkovou dobře postihuje citát z knihy Františka Kupky Tvoření v umění výtvarném: „Umělec ve své zvláštnosti není prostě jenom bytostí předurčenou předcházejícími příčinami a uvedenou ve vztah s preexistenčním prostředím, poněvadž je dojmový a senzitivní, pociťuje v sobě pohyby a události celého vesmíru.“ V jejím díle skutečně nacházíme celý Vesmír, není to Vesmír abstraktní, ale Vesmír zbytnělý v její duši, pohár, jež stále přetéká, nekonečnem podnětů, které nachází uvnitř i vně svého světa. U Marie Preclíkové (1949), pokud známe její profesní osud, nacházíme vysvětlení výtvarné stylizace v tom, že se desítky let živila jako ilustrátorka vědecké literatury, zejména atlasů zvířat. Setkání s jejími obrazy není pro diváka na první pohled lehké. Je na nich něco zvláštního, možná až nepřirozeného. Těžko bychom hledali jiného umělce, který propojuje fotorealismus zažitý profesí se zobrazováním senzitivních duchovních prožitků. Technicky dokonale je zobrazováno něco, co jen tušíme. Marie v duše věří, jedno zda rostlin, zvířat, lidí, a dává jim konkrétní zobrazení i tvar. Konfrontuje nás s „realitou“ imaginárního. V tom je jedinečná. To, co spojuje dílo Marie a Zdeňka Preclíkových, vidíme na povrchu jako pouhé téma, zálibu ve věcech fantaskních, nadpřirozených, záhadných, tajemných. Skutečnost je hlubší. Marie a Zdeněk spolu žijí téměř padesát let. Za tu dobu lidé prorostou, propojí se, zvenku je těžké popsat jak. Jisté je, že zatímco Zdeněk Preclík hledá a nachází svou inspiraci v dávných příbězích, Bibli, středověku, pohádkách a bájích, pro Marii je hlavním inspiračním zdrojem příroda. Tam stojí i její neviditelný chrám, tam pod jejíma rukama ožívají věci neviditelné, tušené, přírodní bytosti, jež nesou příběh v něčem subtilnější, osobnější, než je ten Zdeňkův. Oba mluví řečí, která je vzájemná, jde o sdílení tušeného. Nikdy nejde o přímou inspiraci, neboť inspirací je jim společně sdílený svět. Výstava Zdeňka a Marie Preclíkových v Galerii Smečky je doposud největší přehlídkou jejich tvorby s akcentem na posledních dvacet let. S jistou nadsázkou opět platí, že hybnou silou českého umění jsou za života opomíjení solitéři.