Zbyněk Sekal: Sekal 100

Marie Klimešová

Zbyněk Sekal (* 12. července 1923, Praha – 24. února 1998, Vídeň) Český sochař Zbyněk Sekal se řadí po bok významných uměleckých osobností středoevropské modernistické generace šedesátých let, které vešly ve známost také v zahraničí. Navzdory těsnému svázání s evropskou kulturní tradicí, filosofií a literaturou se zcela neztotožnil s žádným hnutím, tendencí nebo skupinou a zůstal výrazným solitérem, například i přes značné okouzlení surrealismem, který ho stejně jako jeho přátele a kolegy na UMPRUM - Mikoláše Medka, Stanislava Podhrázského a Zdeňka Palcra - silně přitahoval. Později ve své tvorbě využíval právě surrealistickou metodu při spojování nalezeného tvaru a jeho interpretaci domodelováním ve specifických materiálových asamblážích (tzn. skládaných obrazech). Tvorba pro něj představovala osobitou cestu průzkumů každodenních situací a událostí. Podobně jako budovaná stavba se dotýkala okolního světa prostřednictvím vlastní zkušenosti. S rozvahou a precizností si vybíral materiál budoucích děl, držel se pomalého tempa, odkazující k ověřeným postupům vzdálených kultur známých zejména uměním meditace. Sekala zajímala intelektuální práce s materiálem, vedl dialog s tvarem a hledal jeho dokonalou formu. S vědomím fyzické existence se pustil do modelování tělesných forem, zvláště hlav s dominantní rolí tváře a výrazem ponořeným do sebe. Jakoby jím zachycoval i svůj vlastní pohled, často nepřístupný a obrácený dovnitř, zrcadlící prožitou existenciální tíseň běhěm vězení v koncentračních táborech Terezín a Mauthausen za svou činnost v ilegální skupině komunistické mládeže. V kresbách podal přímé svědectví utrpení ostatních spoluvěznů a existence v mezních životních podmínkách. Dokladem toho je i následně vzniklá plastika Mrtvá hlava (1957), kterou vytvořil během svého pobytu v Bratislavě (1953–1958), kde pracoval jako překladatel z němčiny a výtvarný redaktor. Zároveň představuje období, kdy se začal opět vracet k soustavné umělecké tvorbě. Ze stejného roku pochází rovněž Křičíčí hlava, obě plastiky svědčí o silném existencionálním pohnutí autora, pramenící z jeho osobní zkušenosti nacistického vězení, které rezonovalo celou jeho tvorbou. 

Anotace k výstavě

Výstava Zbyňka Sekala v Museu Kampa

Tvorba Zbyňka Sekala (1923–1998) se v mnohém vymyká nejen českému, ale i světovému sochařství. Vyrůstá ze středoevropské modernistické tradice a svými východisky se dotýká principů, které jsou příznačné východní vizuální kultuře, především japonskému umění. Jen málokomu se podařilo docílit tak soustředěné výpovědi o základních hodnotách našeho bytí jako právě Sekalovi. Jeho výtvarná řeč navíc dýchá skrytou intimitou. Cítíme z ní osobní, soběstačné ticho klauzury, očištěné od jakéhokoli nároku na vnější odezvu. Hned v počátcích zasáhla Sekalovu křehkou duši rána koncentračního tábora, syrová zkušenost s temnou stránkou lidství. Na podzim roku 1941 byl jako osmnáctiletý chlapec zajat nacisty, uvězněn na Pankráci a poté přesunut do Terezína a Mauthausenu. Domů se vrátil až po osvobození v roce 1945, hluboce otřesen a psychicky i fyzicky vyčerpán. Hrůzy lágru vetkl do komorních skic rachitických figur a sugestivních tváří, které zoufale pátrají po vlastní identitě. Specifická křehkost, existencionální tíže, nejistota, ale také pevná víra v duchovní rozměr člověka, které z těchto děl vyzařují, zůstaly v Sekalových dílech přítomny po zbytek umělcova života. Je obdivuhodné, že skrze prvotní rámec nejhlubší traumatické zkušenosti Sekal s naprostou přirozeností rozvíjel svůj smysl pro výtvarný i literární jazyk, aby se v průběhu let svými myšlenkami v mnoha ohledech proťal s tezemi Heideggerovy fenomenologie. Jejím prostřednictvím propojoval intelekt, osobní rovinu, prožitek a trauma s literárními i filosofickými zdroji a předložil tímto mimořádně senzitivní, avšak pregnantní výpověď o nejzávažnějších otázkách lidského bytí a plynutí času. Výstava v Museu Kampa připravená u příležitosti stého výročí umělcova narození primárně prezentuje Sekalovu tvorbu vzniklou od čtyřicátých let do roku 1970, tedy v období před umělcovým odchodem do exilu. Mapuje důležité etapy Sekalovy tvůrčí cesty, od kreseb z koncentračního tábora, přes raná poválečná díla až po první skládané obrazy. Výstava neopomíjí ani Sekalovu překladatelskou práci a návrhy knižních obálek. V rámci širšího dobového kontextu klade důraz na autentické vztahy Zbyňka Sekala s jeho generačními souputníky, zejména s Mikulášem Medkem. Ty jsou připomenuty jednak Medkovým portrétem Zbyňka Sekala a jednak vzájemnou korespondencí. Důležitý milník v koncepci přehlídky představují díla vy- tvořená za Sekalova stipendijního pobytu DAAD v Berlíně (1969–1970), neboť právě tam se umělec definitivně rozhodl pro odchod z Československa. Krátce setrval v Düsseldorfu a v září 1970 se trvale usadil ve Vídni. Bylo mu čtyřicet šest let a začala druhá fáze jeho životní i umělecké dráhy. Na výstavě ji reprezentuje soubor Sekalových Schránek instalovaných v závěru expozice jako symbolické návěsti tvůrčí cesty, kterou se umělec ve Vídni vydal a po osmadvacet let naplňoval po boku své nejdůležitější životní partnerky Christine.