Zbyněk Sekal | A věci se zvolna berou před se

Marie Klimešová

ZBYNĚK SEKAL (1923–1998), malíř, sochař, kreslíř a překladatel, v letech 1934–1941 navštěvoval gymnasium, reálku a obchodní akademii, učil se knihkupcem. V roce 1941 ho zatklo gestapo za činnost v ilegální skupině komunistické mládeže, až do konce války byl internován v koncentračním táboře Terezín a Mathausen. 1945–1950 studoval UMPRUM u profesora Františka Tichého a Emila Filly. 1950 přerušil studia a živil se jako propagační referent, později jako redaktor v nakladatelství Svoboda. 1953 přesídlil do Bratislavy a věnoval se překladatelské činnosti. V šedesátých letech cestoval a zúčastnil se např. keramického semináře v Gmundenu (Rakousko) a sochařského symposia v St. Margarethenu (Rakousko). Roku 1969 odešel do emigrace a usadil se ve Vídni. 1972–1974 působil jako pedagog na Akademii výtvarných umění ve Stuttgartu.

Anotace k výstavě

Vynikající sochař Zbyněk Sekal (1923-1998) upozorňoval na nelineární koncept své tvorby, když kladl důraz na Heideggerovu úvahu o labyrintu, o pohybu ve spirále. Východ z labyrintu byl pro Sekala umístěn v jeho středu. Tam směřoval kruhovým pohybem, v němž se stále znovu, byť pokaždé na nové úrovni dotýkal svých témat. Výstava v Muzeu umění Olomouc do určité míry přebírá tuto myšlenku. Je sestavena jako koláž, ve které dochází k průnikům času a média, ke konfrontaci díla s autorovými úvahami o tvůrčím procesu. Sekal patří k umělcům středoevropské modernistické generace šedesátých let. Jeho dílo vznikalo v širokém časovém rozpětí od přelomu třicátých a čtyřicátých let až do roku 1997, kdy mu několik měsíců před smrtí nemoc už nedovolila pokračovat v tvorbě. Jako umělec, který plně patří období rozvíjejícímu se od konce druhé světové války, kdy byl v mládí dotčen surrealismem, se řadí k širokému proudu postavantgardy. Neztotožnil se ale naplno s žádným hnutím, tendencí ani skupinou a zůstal výrazným solitérem. Po studiích na Umprum v ateliéru Františka Tichého se brzy zařadil mezi nejzajímavější české autory padesátých a šedesátých let. Od roku 1970 žil ve Vídni, kde jeho tvorba prošla dalším pozoruhodným vývojem. V únoru letošního roku byl v Národní galerii v Praze v budově Veletržního paláce otevřen rekonstruovaný poslední Sekalův ateliér. Koncepčně ucelený prostor je výmluvným dokladem fascinující osobnosti, obsáhlá olomoucká výstava však dovoluje ukázat Sekalovu tvorbu detailně, s akcentem na jednotlivá špičková díla. Divák se setká s řadou vzácných prací a její součástí jsou jak sochy, tak obrazy, specifické materiálové asambláže (tzv. skládané obrazy), objektové konstrukce (tzv. schránky), kresby, koláže a fotografie. Připomenuto bude i Sekalovo výrazné místo jako knižního grafika.