Vladimír Hanuš (1961) vystudoval gymnázium v Rychnově nad Kněžnou, poté co vystřídal rozličná zaměstnání a prodělal vojnu, odešel do Prahy studovat Akademii výtvarných umění. Absolvoval u vynikajících českých malířů Františka Hodonského a Karla Malicha, který zásadně ovlivnil jeho další směřování. Záhy po studiích se vrátil do svého rodného kraje v podhůří Orlických hor. Zde, stranou uměleckého provozu, se kontinuálně odvíjí jeho tvorba. Paralely k ní můžeme najít v takových osobnostech, jakými byli František Kupka, Josef Šíma a Václav Boštík. Hanušova malba potlačuje kresbu, barva atakuje naše smysly, buduje prostor, plní funkci světla. Diváka na první pohled zaujme koloristický účinek obrazů a barevná souhra skvrn a akumulovaných vrstev procítěně odstupňovaných tónů, díky nimž barvy z plátna vystupují, pulzují a vyzařují. Ve své většině jde o podivuhodné zachycení krajiny, velmi odlišné od české krajinářské tradice, přestože z ní vychází a rozvíjí ji. O tom svědčí i jeho slova: „Krajinu maluji znovu a znovu. Již mnoho let. Čím dál více se zdá, že stále tu samou, oproštěnou na pole a oblaka. Oblak stává se polem, pole oblakem. Znovu a znovu, ale doufám, že stále jinak. Opakování je cestou k rutině, ale věřím, že mé setrvávání je kroužením, ustředěným stoupáním, modlitbou nad právě zjevenou, novou krajinou.“ Jeho obrazy nás omamují svojí silou, vtahují nás do paralelních prostorů rozzářených paletou barev.
Ukázky z jeho citlivé originální tvorby je možné si prohlédnout zde: http://www.tan.cz/hanus/
Paul Cézanne napsal: „Barva je místo, kde se setkává náš mozek s vesmírem. Proto se jeví opravdovým malířům tak dramatická.“ Barevné plochy se překrývají, prosakují, vibrují, nezobrazují. Na obdobné optické hře jsou postaveny i Hanušovy křehké objekty. Výstava nesleduje genezi jeho tvorby, je postavena na souvztažnosti jednotlivých děl. K porozumění napomohou jejich názvy, které často působí jako souběžná básnická vyjádření. K výstavě vyjde autorská kniha spojující v sobě Hanuše básníka a malíře.