Roky ve dnech: české umění 1945–1957

Marie Klimešová

Doc. PhDr. Marie Klimešová, Ph.D. (* 1952)

Vystudovala dějiny umění na Univerzitě Karlově. Specializuje se na umění po druhé světové válce, řadu let působila jako kurátorka v Galerii hlavního města Prahy a ve sbírce moderního a současného umění v Národní galerii v Praze. Uplatnila se rovněž jako hlavní kurátorka výstavních projektů Ohniska znovuzrození: České umění 1956–1963 (1994), Roky ve dnech: české umění 1945–1957 (2010) spoluautorka bilančních publikací Nová encyklopedie českého výtvarného umění (Academia, 1995), Alternativní kultura (Lidové noviny, 2002), Dějiny českého výtvarného umění VI/1–2 (2007) a autorka i spoluautorka řady výstav, katalogů a monografií (Zbyněk Sekal, Alena Kučerová, Eva Kmentová, Běla Kolářová, Robert Piesen, Jiří Balcar, Jitka a Květa Válovy, František Foltýn, Stanislav Podhrázský ad.). V letech 2006–2008 byla předsedkyní Uměleckohistorické společnosti v českých zemích a v současné době přednáší dějiny umění druhé poloviny dvacátého století v Ústavu pro dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Anotace k výstavě

Výstavní projekt Roky ve dnech je soustředěn na komplikovanou etapu českého umění od konce druhé světové války až po první kulturně-politické uvolnění stalinských dogmat. Výstavně nebyla dosud této etapě naší výtvarné historie jako celku věnována pozornost a tradičně bývá umění tohoto období považováno za výtvarně méně důležité. Ve skutečnosti se právě tehdy, od posledních let druhé světové války, formoval základ výrazné umělecké generace. Třináct částí výstavy reflektuje výtvarné fenomény, tematické a názorové okruhy, osobnosti a události, které vytvářejí obraz doby a znamenají podstatné hodnoty českého umění druhé poloviny 20. století. Zároveň je výstava členěna na dvě časové etapy, jejichž předěl představuje politický puč v roce 1948 a jeho důsledky v české kultuře. Tyto základní časové bloky pomáhají ukázat komplikovanost období, v němž umělci nejprve reagovali na deziluzi plynoucí ze zkušenosti války a rozpadu klasických postupů předválečného modernismu, a později čelili ideologické likvidaci intelektuálních i tvořivých sil společnosti. Hranice obou období jsou do značné míry prostupné, traumata konce války se brzy transformovala v traumata nově nastupující totality. Konfrontací kompaktních výtvarných celků a jednotlivých prací výstava poukazuje na progresivní příklady tvorby autorů různých generací, kteří se po válce a v období vrcholící ideologické demagogie dokázali orientovat a svými díly i postoji udržovali kulturní a hodnotovou kontinuitu. Jejich vzájemná komunikace v rámci jednotlivých kapitol dokládá, že se umělci mnohdy z nejrůznějších autorských pozic dotýkali podobných témat či výtvarných problémů. Tato koncepce reviduje schematické soudy o jednotlivých uměleckých osobnostech, vyvádí je z monografické izolace a vytváří otevřenou příležitost pro kontextuální vnímání jejich tvorby. Závěr výstavy pak stručně naznačuje okamžik, kdy došlo k první revizi stalinského režimu, po které české umění v roce 1957 nastartovalo dlouhý, a jak dnes víme, znovu diskontinuitní proces návratu do prostoru evropské kultury. Na výstavě jsou mimo jiné autorsky zastoupeni Andrej Bělocvětov, Pavel Brázda, Václav Boštík, Vladimír Boudník, Alén Diviš, Libor Fára, Emil Filla, Čestmír Kafka, Jiří Kolář, Jan Křížek, Mikuláš Medek, Emila Medková, Jan Reegen, Vilém Reichmann, Bohuslav Reynek, Zbyněk Sekal, Ivan Sobotka, Josef Sudek, Josef Šíma, Václav Tikal, Jiří Toman, Toyen, Ladislav Zívr, Jan Zrzavý a mnozí další.