Arno Pařík: Jiří Georg Jilovský 1884–1958
Pražský romantik Jiří Georg Jilovský
Pavel Růt, Martin Souček
Anotace k výstavě
Jiří Georg Jílovský / Pražský romantik Jiří Jilovský se narodil 15. března 1884 na pražských Vinohradech Josefu Jilovskému (1852-1921) a Julii, rozené Hellerové (1863-1939). Rodinné prostředí bylo z jazykového hlediska přirozeně bilingvní, Jiří měl českou základní školu a své první jméno používal jak v české, tak v německé formě. Náležel ke generaci moderny, z níž pocházela řada osobností, které zasáhly do vývoje moderního umění - z pražských a českých Židů jmenujme alespoň Alfreda Justitze (1879-1934), Georga Karse (1880-1945), Maxe Horba (1882-1907), Friedricha Feigla(1884-1965), Emila Pittermanna (1885-1936), Maxe Oppenheimera (1885-1954), Emmu Loewenstammovou (1879-1941) a Huga Steinera (1880-1945) nebo malíře-básníky Františka Gellnera (1881-1914) a Eugena Kahlera (1882-1911). Tato generace se naplno otevřela novému umění a často se bouřlivě rozešla s minulostí. Na rozdíl od většiny z nich se Jiří Jilovský nenechal zlákat možnostmi nového uměleckého výrazu a celý život zůstal v podstatě realistou, kultivujícím své grafické i malířské práce nápaditou stylizací a symbolismem. Již v mládí ho okouzlila poezie romantické a tajuplné Prahy, jak ji tehdy ve svých dílech šířili příslušníci seskupení „Mladá Praha“, básníci a spisovatelé Oskar Wiener, Paul Lepin, Camille Hoffmann, Gustav Meyrink nebo Rainer Maria Rilke. Jilovský začal v roce 1900 studovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u Jakuba Schikanedera, E. K. Lišky, učili jej ale také Jan Preisler a Felix Jenewein. V roce 1904 přestoupil na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval do roku 1907 u Františka Thieleho. Po krátkém studijním pobytu v Mnichově se vrátil do Prahy, kde si v roce 1908 zařídil podkrovní ateliér v Haštalské ulici č. 6, který užíval až do konce 30. let. V raném období své tvorby se projevil jako vynikající secesní stylista, velmi pečlivý a technicky zručný, schopný citlivě dokreslit atmosféru svých grafik drobným detailem i barevným laděním. Ještě za studií na Uměleckoprůmyslové škole začal navrhovat pozvánky na plesy, taneční pořádky, svatební oznámení, pohlednice, plakáty na výstavy, knižní úpravy, průmyslovou reklamu, a především exlibris. Tvorbě exlibris se věnoval od roku 1904 a v různých grafických technikách jich zpracoval na 120 kusů. Právě tato nejmenší výtvarná dílka získala patrně největší oblibu a byla jim věnována největší pozornost. Jilovský vycházel z vrcholného secesního dekorativismu, který později ustoupil náladovým přírodním scénám, ve dvacátých letech se inspiroval převážně antickými symboly a alegoriemi. Nejvýraznější proměnou jeho styl prošel ve třicátých letech, kdy se změnil směrem k jednodušší a kontrastní kresebnosti, věcnosti a znakovosti. Dnes je Jilovského kolekce exlibris zajímavým svědectvím o někdejší pražské židovské společnosti. Jeho klientelu tvořila pražská inteligence, především lékaři a profesoři pražské univerzity, ale také právníci, technici a podnikatelé. Ze známých kulturních osobností mezi nimi najdeme zejména básníka a spisovatele Oskara Wienera (1873-1944), s nímž Jilovského pojilo celoživotní přátelství. Pro Wienera upravoval také některé z jeho publikací, např. České pověsti (1919), vzpomínkovou knížku S Detlevem Liliencronem Prahou (1918) nebo antologii Němečtí básníci z Prahy (1919). Jako autor volné grafiky si Jilovský získal jméno působivými listy náladových staropražských motivů, které vznikaly zejména v letech 1906 až 1914. Jsou provedeny obvykle leptem a akvatintou a čerpají své motivy téměř výhradně ze zákoutí a uliček Starého a Židovského Města, Malé Strany a Pražského hradu. Byly často vystavovány a vzbudily také okamžitě pozornost kritiky. Z této doby pocházejí asi jeho nejzajímavější grafické práce, stejně jako nejlepší malované portréty a krajiny. Jiří Jilovský byl také schopný malíř, maloval především portréty a krajiny, ale také městské pohledy, žánrové scény a zátiší, stejně jako dekorativní kompozice. Od raných podobizen malovaných hladkou či šrafovanou technikou můžeme sledovat jeho vývoj až po volnější malířský projev, portréty ve stylu art deco či realistická plátna z 30. let. V únoru 1915 narukoval jako dobrovolník k pěchotě a v následujícím roce se dostal na bojiště v Haliči, kde začal kreslit portrétní studie rakouských vojáků všech typů, hodností a národností (některé později vydal tiskem, jiné zase vystavoval v Rubešově salonu v roce 1917). V několika volných grafických listech vyjádřil symbolicky svoji zkušenost z bojů a utrpení první světové války. Od září 1921 byl Jilovský jmenován uměleckým vedoucím propagačního oddělení společnosti „La Trikolore“. V červenci 1924 se oženil s Marií Meuselovou (1889-1948), která byla činná jako dámská krejčová. Manželství bylo zřejmě neobyčejně šťastné, oba měli práci doma a jejich klientela se často doplňovala. První syn Hanuš se jim narodil v lednu 1926, mladší Arnošt v únoru 1931. Od roku 1928 Jiří Jilovský pracoval jako jevištní výtvarník pro Nové německé divadlo v Praze. Z významnějších realizací uveďme výpravu Meyerbeerovy opery Hugenoti (1928), Mozartovy Figarovy svatbyči Shakespearovy hry Romeo a Julie (1929). Mezi jeho nejzdařilejší divadelní realizace patřila však scénická výprava k opeře Jaromíra Weinbergera Švanda dudák (1929). Za své inscenace pro Nové německé divadlo obdržel Jilovský v roce 1931 státní cenu. V té době vytvořil pro pražské listy také řadu karikatur hudebníků, např. A. Zemlinského, E. Schulhoffa, F. Finkeho, T. Volknera, režiséra R. Stadlera nebo kritiků F. Adlera, E. Rychnovského a E. Steinharda. V roce 1942 byli postupně do terezínského ghetta deportováni Jilovského sourozenci se svými rodinami, nakonec také Jilovského starší syn Hanuš. Pro ilegální korespondenci se svým synem byli dne 3. září 1943 zatčeni také Jilovský s manželkou Marií. Koncem září 1943 byli deportováni do věznice gestapa na Malé pevnosti v Terezíně, odkud byl Jilovský poslán v únoru 1944 do Osvětimi a jeho žena do koncentračního tábora Ravensbrück. V listopadu 1944 se Jilovský dostal spolu s několika dalšími umělci a typografy do Sachsenhausenu, kde se stali členy tzv. „padělatelského komanda“. Zde byli židovští odborníci nuceni podílet se především na výrobě falešných liber a dolarů, které SS chtělo využít v boji se Spojenci. Koncem února 1945 byla padělatelská dílna evakuována do Mauthausenu, v březnu do tábora Schlier v Redl-Zipfu a nakonec přemístěna do koncentračního tábora v Ebensee, který 6. května 1945 osvobodila americká armáda. Po dvou letech v nacistických táborech se Jilovský vrátil 21. května 1945 do Prahy, čekaly jej však špatné zprávy. V plynových komorách Osvětimi zahynuli jeho synové Hanuš a Arnošt, mnozí z jeho sourozenců a dalších příbuzných. Jeho manželka Marie onemocněla v Ravensbrücku plicní tuberkulózou, které podlehla v lednu 1948. Jilovský se snažil vrátit ke své práci, od roku 1949 byl členem Spolku sběratelů a přátel exlibris v Praze a krátce také členem nově založeného Svazu československých umělců. Zemřel po krátké nemoci 16. února 1958 v Praze ve věku nedožitých 74 let. Výstava v Galerii Smečky nabídne jedinečnou možnost poznat dílo neprávem zapomenutého autora, jehož podstatná část bude vystavena vůbec poprvé.
