V barvách chorobných: idea dekadence a umění v českých zemích 1880-1914.

Otto M. Urban

Otto M. Urban

"Dekadence není spojena s žádným formálním kánonem.Dekadentní díla sahají od akademické malby 19. století po kubismus, od obrazů a kreseb Jana Preislera po grafiku Josefa Váchala. Jsou spojena obsahem a jsou na hraně pravidel tehdy společností přijatelných."

Anotace k výstavě

Výstava V barvách chorobných, která v únoru 2007 skončila v Obecním domě, představila syntézu dosavadního systematického zájmu kurátora Otto M. Urbana o projevy dekadence ve výtvarném umění. Tato výstavní událost zůstane zachována v katalogu, který ve spolupráci s Obecním domem vydalo nakladatelství Arbor vitae. Velkoryse vypravená publikace je díky nekonvenční grafické úpravě a typografii Roberta V. Nováka ukázkou současného knižního umění a odkazuje k zálibě v bibliofilii, charakteristické právě pro dekadenty konce 19. století. Novákem zvolená růžová barva ostře světélkující z černého pozadí sugeruje přiznanou chorobnost a provokativnost tohoto krajního proudu modernismu, jenž je představen v několika stech reprodukcích a ve studiích Otto M. Urbana, Daniela Vojtěcha a Luboše Merhauta.

V textu „V barvách chorobných“ O. M. Urban přibližuje proměny v českém výtvarném umění v letech 1880—1914 a počátky dekadence mimo akademické prostředí a charakterizuje ústřední představitele. Výtvarná díla v druhé, rozsáhlejší obrazové části pak osvětluje nejen Urbanův komentář, ale i citace dekadentní lyriky a dobové umělecké kritiky. Vzniká tak jedinečný, kompozičně vyvážený celek, který nově aktualizuje vztahy mezi poezií a výtvarnictvím, navazované na přelomu století. Maximálně také nechává promlouvat umění a dobové prameny, ovšem v předem stanoveném rámci čtyř základních tematických řad: autostylizační polohy umělců zachycuje oddíl „Zachmuřený, zhýralý, morózní“; zobrazení ženy a extrémní vztah obou pohlaví část „Démon láska“; herezi a mystiku vyrůstající z náboženské krize oddíl „Satanické halucinace“; téma nemoci a smrti je soustředěno v části „Očistec smrti“. Interdisciplinární, esteticko-filosoficky, literárně- historicky a kunsthistoricky založený přístup k tématu, svou náročností u nás vzácný, přináší nová vymezení dekadence v českém umění, zbavená pejorativního příznaku, který pojem s různým zacílením měl od osvícenství až do věku avantgard a totalitních režimů. Příspěvky z různých stran akcentují hraniční povahu umělecké dekadence a její tvůrčí, anarchické a individualistické složky, nově zhodnocují stylotvorný výkon umělce na pomezí mezi rozumem a sférou šílenství, instinktu a smrti; otázku aktuality idey dekadence však především otevírá bohaté množství děl výjimečné estetické hodnoty.