Alén Diviš (1900–1956)

Jaromír Zemina

Český malíř a historik umění Jaromír Zemina se narodil 30. dubna 1930 v Přední Ždírnici na Trutnovsku. V letech 1949 až 1953 studoval dějiny umění a klasickou archeologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V období 1959 až 1961 Zemina pracoval v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV v Praze, v letech 1961 až 1992 pracoval v Národní galerii v Praze, kde působil ve sbírce moderního umění, kterou také v letech 1965 až 1970 vedl. V osmdesátých letech zastával funkci hlavního kurátora sbírky zahraniční malby 19. a 20. století. Zemina vyučoval dějiny umění na katedrách scénografie a alternativního divadla DAMU.

Zemina měl v čase dětství a dospívání umělecké vzory ve svém otci Otakarovi a ve starším bratranci Vladimíru Janouškovi. Později načerpal jako kreslíř nejvíc inspirace v tvorbě Ingrese, Degase a Picassa, z českých kreslířů 20. století měl nejblíže k Jiřímu Johnovi, o němž napsal monografii. Zemina je znám především jako autor knih o výtvarném umění, české veřejnosti objevil například tvorbu Aléna Diviše. Svou první knihu vydal v roce 1963, jednalo se tehdy o studii Svět Jana Zrzavého. Po roce 1968 nemohl veřejně publikovat, nicméně napsal obsáhlou netradiční monografii o malíři a grafikovi Jiřím Johnovi, která vyšla poprvé v Odeonu až v roce 1988, podruhé v doplněném vydání roku 1992. Zajímavé a psychologicky poutavé jsou jeho eseje o Cézannovi a Velázquezovi, které nabízejí nevšední náhled na tyto malíře. Velmi blízký byl Zeminovi i český sochař Matyáš Braun, kterého blízce studoval skrze jeho dílo na Kuksu. V roce 2004 vyšla v nakladatelství Torst Zeminova kniha Z cest a cestiček, ve které zachytil svoje zážitky z cest z období posledních pětadvaceti let. Tato jeho kniha potvrzuje jeho jedinečný vztah k umění, kdy se na navštívené krajiny díval jako na umělecká díla, která obohacoval svým nevšedním cítěním barev a atmosféry. Zemina ve své knize rovněž popsal zážitky z galerií a setkání s výtvarnými díly, které ozvláštnil svou lyrickou poetikou a okouzlením. Jaromír Zemina žije v Praze.

Anotace k výstavě

Alén Diviš se narodil 26. dubna 1900 na statku Blato u Poděbrad. Po studiích malířství v Praze pracoval jako úředník na Prezídiu zemské správy politické. To ho neuspokojovalo a v roce 1926 odjel do Paříže, kde navštěvoval přednášky Františka Kupky a studoval na École des Beaux-Arts . Z Čechů, kteří tam žili, byli mu nejbližší grafik a malíř František Tichý a hudební skladatel Bohuslav Martinů, první, kdo o něm později psal jako o velkém umělci. Zprvu byl považován za nadějného přívržence pozdního kubismu. Pod vlivem surrealismu se Divišův styl rychle proměnil, směřoval k abstrakci, bizarnosti a grotesce. Ve třicátých letech Divišův zájem o módní malířské styly ochladl. V roce 1932 navštívil severní Afriku. Vrátil se k přírodní realitě a maloval pusté krajiny, zátiší s mrtvými živočichy a lidi z okraje společnosti. Tehdy se poprvé výrazněji projevil jeho soucit s bytostmi trpícími – lidmi stejně jako zvířaty. Obrazy z této cesty vystavil ve slavné pařížské Galerii Van Leer. S tím kontrastovalo nuzné pařížské živobytí, pracoval mimo jiné i jako čistič stok. V roce 1939 po okupaci Československa a vzniku Protektorátu Čechy a Morava uprchli do Paříže další čeští výtvarníci a umělci, mimo jiné také Maxim Kopf, Jiří Mucha, Antonín Pelc a Adolf Hoffmeister, díky jehož iniciativě vznikl Dům československé kultury, kde řada českých umělců i bydlela. Po začátku druhé světové války byli obyvatelé domu dne 18. září 1939 zatčeni a po výslechu uvězněni ve věznici La Santé. Tento zážitek, kdy se Diviš pohyboval na hranici smrti, zásadně změnil jeho budoucí umělecké směřování. Nápisy a kresby na zdech ho vedly k jejich dokreslování, cela se mu stala galerií a umělecké dílo vznikalo přímo z prostředí, nezobrazoval je, ale učinil je obrazem. Zde strávil Diviš více než pět měsíců. Po propuštění z La Santé zažili českoslovenští vězni strastiplnou cestu přes internační tábory ve Francii, z nichž byli po útoku Německa na Francii odvezeni lodí do Maroka. Diviš žil krátce spolu s Antonínem Pelcem a Maximem Kopfem v Casablance. Onemocněl cholerou. Nakonec se přes Martinik 29. 5. 1941 dostali do vytouženého New Yorku. V prvních „amerických obrazech“ se vracel ke svým otřesným zážitkům ve vězení. Jisté je, že se těmito existenciálními obrazy osobitě a zcela nezávisle přiblížil k tomu, čím později zasáhli do dějin moderního umění Jean Dubuffet, Jean Fautrier a Wols. Doba tvůrčí svobody však netrvala dlouho. Po konci války se vrátil v roce 1947 do Československa. Usadil se v pražských Holešovicích. Časopis My 47 otiskl jeho vzpomínky na vězení Santé. Začátkem roku 1948 proběhla výstava jeho obrazů ve Vilímkově galerii, s velkým úspěchem zvláště mezi mladými výtvarníky. Na podzim 1949 vystavoval v galerii Ars Melantrich malby a kresby na náměty z balad Karla Jaromíra Erbena. Smrt, která v nich hraje podstatnou úlohu, se stala jedním z hlavních témat jeho pozdní tvorby. V padesátých letech byl navštěvován jen několika nejvěrnějšími přáteli, jako byl František Tichý, historik umění Jaromír Pečírka, básníci Vladimír Holan a Jaroslav Seifert a sochařka Hedvika Zaorálková. Ke konci života z nedostatku peněz na barvy jen kreslil, hlavně výjevy z fantastických povídek Edgara Allana Poea a nakonec z bible. Těmito malířsky pojatými kresbami, v nichž jeho umění šerosvitu a temnosvitu dosáhlo vrcholu, zařadil se mezi nejvýznamnější duchovně zaměřené umělce 20. století. Zemřel na následky válečných útrap 15. 11. 1956 a jeho dílo bylo takřka zapomenuto. Znovuobjevil je a v sedmdesátých letech začal uvádět v obecnou známost historik umění Jaromír Zemina. Výstava v Galerii Smečky je výjimečnou příležitostí seznámit se v jeho kurátorském vhledu s dílem Aléna Diviše. V nakladatelství Arbor vitae k ní vychází obsáhlá monografie, která je sumou Zeminova divišovského bádání.