Pohádka. Motivy českého symbolismu a secese

Kurátoři výstavy: Adam Hnojil, Martin Souček

Kurátor výstavy: 

Adam Hnojil

Martin Souček

Anotace k výstavě

Pohádky provázejí člověka od nejútlejšího dětství a zásadním způsobem utvářejí jeho obrazotvornost. Moderní pohádka je především ozvěnou romantických tendencí 19. století. V souvislosti s emancipací jednotlivých národních států docházelo ke sbírání a obsahové analýze starých příběhů, v nichž byl spatřován klíč k potvrzení kulturní jedinečnosti. Brzy se ukázalo, že příběhy ze starých dob často nenaplňují očekávání, které do nich společnost vkládala. Výsledkem jsou „úpravy“ původních textů, jež prováděli mimo jiné Karel Jaromír Erben, Božena Němcová nebo Jacob a Wilhelm Grimmové, do podoby neméně inspirujících novotvarů – pohádek. Ty záhy nalezly své obecenstvo a posléze splynuly s národní kulturou tak, že je dnes mnohý čtenář považuje za autentické zdroje. Ve výtvarném umění se pohádky poprvé objevují v první třetině 19. století. Pozdní historismus hledal podněty v klasické literatuře.

Česká pohádková tvorba zažívá největší rozmach kolem roku 1900 a je spojená se symbolismem a secesí. Byla to právě fantasknost, která otevírala uměleckou imaginaci, takže sami tvůrci přistupovali k zobrazované látce s větším nadšením, nesvázáni očekáváním veřejnosti. Volnost ve volbě námětu i forma provedení dovolila umělcům uchýlit se k pohádkovým syžetům jako k nevysychajícímu prameni inspirace. V Čechách zanedlouho nastupuje několik umělců, jejichž jména jsou synonymem pro tento žánr. Jsou to bezpochyby Jan Preisler, Hanuš Schwaiger, Felix Jenewein, Max Pirner a Jaroslav Panuška. Na ně navazovala plejáda dalších známých umělců, jako byli Rudolf Adámek, Viktor Oliva, Artuš Scheiner či Josef Wenig a mnozí další, dnes už neprávem pozapomenutí, mimo jiné Alois Boháč, Josef Boháč Heřmanský, František Horký, Karel Ladislav Klusáček, Bohumil Krs a Alois Mudruňka. Dohromady vytvořili novou ikonografii dobráckých i zlomyslných vodníků, škaredých čarodějnic, tajemných kouzelníků, krásných princezen nebo hloupých čertů.

Přestože mohou groteskně pohádkové náměty na přelomu 19. a 20. století diváka primárně odkazovat k romantismu, nelze opomíjet, že to byla právě tato tvorba, která umělcům napomohla uvolnit tvořivé síly ze zažitých pozdně historických vzorů a umění vytrhnout ze společenských funkcí. Výstava v Galerii Smečky, složená ze zápůjček ze soukromých a státních sbírek, přináší reprezentativní průřez pohádkovými stylizacemi a motivy.