Svá muka
(vložím)
v boží muka
(sám uložím se v lese)
neboť
to co bylo
(zbylo)
v oblohu
vložit nemohu
Kříže v krajině jsou často to jediné, co přežilo války, režimy, přesídlování obyvatel. Mnohdy je ani nevnímáme, jsou pro nás přirozenou součástí krajiny. Místa spočinutí, odpočinku a kontemplace, orientační body v krajině, nadčasové objekty spoluvytvářející charakter krajinného a veřejného prostoru, jako i tolik potřebné paměti místa. Právě pohraničí bylo místem mnoha střetů. Tudy procházeli uprchlíci během první světové války, komplikovaně zde vznikaly hranice první československé republiky, aby se po dvacetiletém soužití opět přemalovávala hranice podle jazyka a velmocenských ambic nacismu. Byly němým svědkem událostí druhé světové války, ve které zmizelo židovské etnikum, odsunu německy hovořícího obyvatelstva i natahování drátů a růstu železné opony, rozdělující rodiny, národy i státy. I dnes jsou mementem našeho chování se ke krajině jako takové. Fotografové Rudof Prekop a Martin Mlynarič mapovali kříže na Dačicku více než dva roky, poté byly ve spolupráci s archiváři popsány a lokalizovány. Vznikla kniha, která je jakýmsi „herbářem krajiny“ tvořeným v různých ročních obdobích focenými kříži vždy v krajinném kontextu, doplněnými citlivými texty o křížích jako takových, dějinách Dačicka, spiritualitě krajiny a tamní fauně a flóře. Kniha je plastickým obrazem krajiny umožňující místním a znalým ponořit se v její znalosti hlouběji a neznalé vábící ji navštívit.