František Hrabal (1930–2003) byl významným hudebním kritikem. Kniha je obsáhlým výběrem z více než čtyř desetiletí tvorby autora, jehož nejvlastnějším zájmem byla hudba dvacátého století a její evropské kontexty.
Byl specialistou na tvorbu Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů a Jana Nováka, odborně se zabýval i řadou zakladatelů moderní vážné hudby, jako byli Igor Stravinskij, Arnold Schönberg a mnozí další. Knihu edičně připravil prof. Ivan Vojtěch, který je i autorem studie o Františku Hrabalovi.
Hrabal, František, muzikolog, pedagog, kritik a publicista, narozen 21. 7. 1930, Brno, zemřel 22. 1. 2003, Brno. František Hrabal absolvoval v roce 1949 gymnázium v Brně. V letech 1949–53 studoval hudební a divadelní vědu na Masarykově univerzitě v Brně u Jana Racka, Bohumíra Štědroně a Franka Wollmana. Po studiích nastoupil povinnou vojenskou službu a poté v letech 1955–57 působil jako hudební referent brněnského deníku Rovnost. Od roku 1957–62 byl asistentem na Hudební fakultě JAMU v Brně, kde se spřátelil se skladateli Miloslavem Ištvanem, Aloisem Piňosem, Janem Novákem a Josefem Bergem. V roce 1963 byl jedním ze zakládajících členů brněnské Tvůrčí skupiny A, jejíž členové byli skladatelé Jan Novák, Alois Piňos, Josef Berg, Zdeněk Pololáník, Miloslav Ištvan, Miloš Štědroň, výtvarník Dalibor Chatrný a z muzikologů vedle Františka Hrabala Milena Černohorská. Ve skupině A vznikla nová tendence akceptující vývoj západní hudby, hledání, experimentování a propojení výtvarného a hudebního umění. V letech 1962–72 byl Hrabal odborným asistentem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a spolupracoval s časopisy Divadlo a Literárními novinami. Centrem Hrabalova zájmu byla tvorba skladatelů dvacátého stol. a její evropské kontexty. Zaměřoval se na dílo Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, Jana Nováka, Igora Stravinského, Arnolda Schönberga a mnoha dalších. V roce 1972 postihl Hrabala nucený odchod z pražské univerzity. Dále žil v Brně bez možnosti profesní realizace. Učil hudební výchovu na gymnáziu v Bučovicích, v letech 1979–84 pracoval jako korektor n. p. Tisk v Brně. Poté v invalidním důchodu. V roce 1986 začal z podnětu Richarda Nováka a Evžena Zámečníka pracovat na monografii o Janu Novákovi, kterou však nestačil dokončit. Soupis prací Františka Hrabala je obsažen ve výboru z jeho nejvýznamnějších textů, který vyšel pod názvem V kontextu tvorby v roce 2006.