Tvorba esejisty a básníka František Dryjeho (1951) spadá svou poetikou, naturelem i osobním směřováním do kontextu českého surrealismu, resp. jeho poválečné podoby, jak se utvářela v autorských okruzích kolem Teigeho a Effenbergera.
Tvorba esejisty a básníka František Dryjeho (1951) spadá svou poetikou, naturelem i osobním směřováním do kontextu českého surrealismu, resp. jeho poválečné podoby, jak se utvářela v autorských okruzích kolem Teigeho a Effenbergera. Básník jako by se chtěl oprostit od vší tradice a začít obcovat s řečí znovu a jinak – proto ji musí neustále vytrhávat z ustálených forem. Častým formálním prostředkem Dryjeho výpovědí je (pseudo)deník či dopis, značný důraz je kladen na zvukovou kvalitu slov (Propastí potravy procházím na perón...). Mezi další typické kompoziční rysy patří prudká změna stylu, na povrch vystupující různé přízraky a fantomy.V Dryjeho textech je veledůležitá nálada, atmosféra, kdy se ironie a sebeironie prolíná se zvláštní melancholií.