Jiří John

Dílo Jiřího Johna vyrůstalo ze zkušenosti venkovského dětství a mládí. Přikláněl se k přírodnímu mýtu, k zázračnému dramatu vzniku života, snoubení světla a tmy. Neklid a napětí šrafur je výrazem neklidu a napětí života.

Celá jeho tvorba je dialogem s přírodou, jež mu byla hlavním zdrojem tvůrčích podnětů a principů. Vytvářel organické i geometrické přírodní zátiší složené z elementárních útvarů. Grafický rukopis založil na vrstvení krátkých přímek. Kouzlo jeho grafiky tkví v tom, že jí dal naprosto stereotypními a jednoduchými prostředky živost. V 60. letech tvořil na poměrně velké formáty a uplatňoval plošnost. Od poloviny 60. let trpěl vleklou nevyléčitelnou chorobou. Zdravotní stav měl vliv na dramatičnost díla. Jemné harmonické nuance byly vystřídány čím dál většími, někdy až tvrdými kontrasty. Přestal využívat typickou vlastnost suché jehly, kterou je měkce působící „závoj“ grátku. V tvorbě meditoval nad souvislostmi života a smrti. Pro fyzickou a časovou náročnost grafiky se koncem šedesátých let přiklonil více ke kresbě. Postupující nemoc také podněcovala potřebu světla. Citlivě vnímal aktuální tendence současného umění, např. strukturální malbu, zůstával přitom vždycky svůj a při vší své nenápadnosti se stal jedním z nejvýznačnějších představitelů „generace 60. let“. Těžko si představit vhodnějšího autora pro monografii Jiřího Johna, než je Jaromír Zemina (1930), jeho přítel i historik umění v jedné osobě, ve kterém se protíná i podobné vidění světa a poetika nazíraného. Oba navíc spojovalo členství v názorově silné skupině UB 12. Monografie Jiřího Johna přiblíží ve všech valérech jeho tvorby jednoho z nejosobitějších českých umělců 20. století.