Vlasta Prachatická (1929) originálně přehodnotila tradici české plastiky, kterou důkladně poznala ve Španielově sochařsko-medailérském ateliéru. Při hledání osobního stylu na ni působil umělecký a přátelský okruh kolem malíře V. Bartovského a inspirace italským neorealismem (M. Marini).
Vlasta Prachatická (1929) originálně přehodnotila tradici české plastiky, kterou důkladně poznala ve Španielově sochařsko-medailérském ateliéru. Při hledání osobního stylu na ni působil umělecký a přátelský okruh kolem malíře V. Bartovského a inspirace italským neorealismem (M. Marini). Portrétní práce Vlasty Prachatické nejsou nikdy jen otázkou virtuózního zvládání technických nároků sochařské profese, ale zejména emocionálního přisvojení si problému, identifikace s ním, jeho zvnitřnění. Model je pro ni v prvé řadě podnětem, teprve pak předmětem tvorby. Považuje za nezbytné zachovat reálnou podobu portrétovaného, neopisuje však s přesností anatoma, ani nevypráví. Postihuje nejpodstatnější rysy fyzické podoby a psychické podstaty modelu a z nich staví výtvarnou podobu skutečnosti. Myšlenkový a emocionální svět člověka je to, co jí nejvíce na portrétní práci zajímá a co si přeje svým dílem přetlumočit.