Etická funkce architektury

Kniha amerického filozofa Karstena Harriese (1937) Etická funkce architektury patří k nejvýznamnějším spisům teorie architektury na přelomu 20. a 21. století (první vydání 1998).

Autor v ní hledá odpověď na otázku, zda a jak nám architektura může pomoci nalézt naše místo v současném světě. Stavby podle něj proměňují prostor v místo, tím pomáhají vytvářet společný étos a mají tudíž etickou funkci. Étos chápe v původním filozofickém pojetí, tedy jako jednotu eticko-morálních norem, cílů a hodnot lidského společenství. Tuto jednotu architektura pomáhá formovat. Z týchž pozic ovšem Harries obviňuje moderní architekturu z účasti na degradaci současného života a kritizuje modernistickou představu, že architektura je součástí technologické kultury, která na místo básnického "bydlení člověka" staví diktaturu k tomuto účelu vytvořeného stroje, což vedlo ke ztrátě hierarchického prostoru a k vykořenění - zisk svobody je vykoupen bezdomovectvím a ztrátou orientace. Autor se vyslovuje pro zahrnutí těla a lidského měřítka do architektury, která má vyjádřit charakter místa či regionu a navrátit člověka celku. První české vydání je opatřeno zasvěceným doslovem prof. Jindřicha Vybírala, bibliografií a jmenným rejstříkem.