Arno Pařík: Robert Guttmann

„Mnoha koloristikám, mnoha barevným škálám dávám přednost před jednoduchými obrazy.... Jsem absolutně nezávislý a šťastný, že jsem unikl školnímu mistrování, že se mohu svobodně vyžít a vyzuřit!“. Robert Guttmann

Robert Guttmann (1880–1942) patří mezi nejsvébytnější německy mluvící české umělce první poloviny 20. století.  Jeho díla jsou oceňována jako svérázné projevy insitního umění, to však má mnohé společné s moderním uměním a nejde v žádném případě o pejorativní označení. Jeho obrazy dávají nahlédnout do uzavřené duše, tíhnoucí k přírodě a zvířatům, v níž lze vytušit zářivé krajiny dětství, vyzařující zvláštní atmosféru posvátnosti a magického klidu. Odhalují nám zapomenutou hlubší rovinu bytí a svět elementárních citů, k němuž dospělí ztratili cestu. Robert Guttmann se v tomto zázračném světě pohyboval stále, jeho pýcha, vzdorovitost a výstřednost měly snad pouze chránit tento křehký svět před útoky zvenčí.  V meziválečném období byl známou pražskou postavou, kterou všichni Pražané znali alespoň od vidění, jeho fotografie a názory často vycházely v tisku, psal o něm Karel Čapek, Pavel Eisner a mnozí další. Guttmannův život je do jisté míry symbolem života v období první republiky a tehdejší pražské atmosféry. Přesto, že byl nesmírně činorodý se za svého života dočkal jediné výstavy v roce 1928. Robert Guttmann je neocenitelným pramenem pro poznání česko-německých vztahů i židovské Prahy zejména pro svůj glosující nadhled, se kterým se díval na tehdejší společnost. Je málo tak evidentních příkladů propojení Čechů a Němců nejen v umění, ale i v jasném občanském postoji. Jeho příběh umožňuje hlouběji poznat a pochopit kulturní dějiny první poloviny 20. století. Arno Pařík se jako badatel zabývá Robertem Guttmannem několik desítek let, bez jakéhokoli přehánění neexistuje nikdo jiný, kdo jeho monografii mohl napsat.

S ohledem na trvající nouzový stav bude kniha uvedena a dodána do knihkupectví po jeho ukončení.