Alena Nádvorníková (1942) patří k těm autorkám, u nichž hraje významnou roli lehkost, s jakou se dotýkají těžkých tabuizovaných témat – ať už je to subtilní erotismus nebo naopak zlehčování ženského těla.
Alena Nádvorníková (1942) patří k těm autorkám, u nichž hraje významnou roli lehkost, s jakou se dotýkají těžkých tabuizovaných témat – ať už je to subtilní erotismus nebo naopak zlehčování ženského těla. Pro autorku jsou však prvořadé vnitřní impulzy, intuice a náhoda, které nás, spíše než tělo, udržují v komunikaci se světem vně. Její poezie otevírá prostor snové paměti a dramatickému setkávání vnitřního s vnějším, které umožňuje samovolné vybavování a asociativní řetězce. Slova jsou tu ponechána napospas střetům, zkratům, křečovitým náhodám, jimiž intimní ženský svět hledá své cesty ven, svůj výraz, svou tvář. Její sbírka Sopky a tratě má oproti předchozím překvapivě nostalgický, lyrický a kontemplativní tón a je současným vrcholem její tvorby.